Historie

     Rozlehlé údolí mezi Touškovem a Plzní, kolem protékající řeky Mže, bylo od pradávna vhodné pro osidlování. Dokladem osídlení této krajiny v době předslovanské je nález mohylového pohřebiště v lese Kyjově u Malesic. Nálezy z doby neolitické – Vochovská venuše. Další vykopávky byly nalezené při zakládání staveb v Křimicích a okolí.
     O starém osídlení v době slovanské svědčí jména osad, která vesměs připomínají rodová jména jejich zakladatelů nebo rodin slovanského původu. Např.: Malesice, Radčice, Malice atd. Křimice, ojedinělé jméno v Čechách, vzniklo pravděpodobně od osobního jména Křima – ves lidí Křimových.

     Jako ve všech osadách té doby, tak i v Křimicích, bylo původně několik příbytků pro rodinu zakladatele a jeho čeleď. Můžeme proto předpokládat, že místo prvého osídlení bylo v místě tvrze. Způsob opevnění tvrze nelze přesně stanovit. Mimo přirozený sráz k řece obepínal bezpochybně tvrz vodní příkop. Příchod ke tvrzi byl asi ze stejné strany jako nyní k zámku, po krytém dřevěném mostě. Nad branou se vypínala vysoká věž, zbořená až při přestavbě zámku.
     Více jak půl století před založením Plzně sídlil na tvrzi v letech 1245 – 1289 Půta z mocného rodu Drslaviců. Z této doby také pochází první listinné dokumenty dokladující tento stav. Právě rok 1245 byl proto vzat jako historický rok založení. Kdo byl dřívějším majitelem, není bohužel známo. Smrtí Půty nadlouho končí všechny historické zprávy o Křimicích. Předpokládá se, že kolem tvrze nahodile stavěli poddaní své příbytky. Nejdříve vyrůstaly blíže řeky a později se řadily k cestě vedoucí k osadě Vejprnice. Po založení Plzně se určitě řadily k cestě vedoucí k tomuto městu.
     Další zprávy se zase objevují v druhé polovině XIV. století, kdy ves i tvrz vlastnil plzeňský měšťan Pertold Nussl. Bohatí měšťané v té době rádi používali svůj kapitál na nákup celých vesnic a pozemků. V roce 1385 sepsal závěť, kde majetek odkázal synům svého bratra Martinovi, Henzlovi (Janovi) a Blažejovi.

     Neví se, jak dlouho drželi Křimice noví majitelé. Dědictví bylo později přiznáno plzeňským měšťanům Mikuláši Korandovi a Bláhovi Nusslovi a to roku 1416. Kúna (Kunhuta) z Křimic, snad vdova po Bláhovi Nusslovi, odkázala své majetky roku 1448 Václavu Točníkovi. Václavem začíná dlouhé panování rodu Točníků, které trvalo až do bitvy na Bílé hoře. Nový majitel byl velmi zámožný a po získání Křimic svůj prostý znak, čtvrcený štít, obohatil dalšími doplňky.

     Po Václavovi, kolem 80. let XV. století, hospodaří na statku se svojí matkou Voršilou synové Václav a Jan. Z archiválií mizí Jan a zůstává Václav, který se často soudil o pozemky a dluhy s majiteli okolních panství. Václav měl za ženu Markétu z Hořešovic a syny Purkharta, Václava a Kryštofa. Po Václavově smrti, od roku 1499 drží Křimice vdova Markéta a následně syn Purkhart, prameny neudávají od kterého roku.

     Kolem roku 1526 Purkhart Točník umírá a za jeho nezletilé děti, které měl s Markétou Kocovskou z Křimic, se správy statku ujali jeho bratři Václav a Kryštof. V Křimicích zůstává pouze Václav. Z této doby je připomínán pivovar, který byl postaven poblíž tvrze.  Za jeho hospodaření velmi zpustla křimická tvrz.

     Václav měl tři syny Jana, Václava a Michala, které po své smrti roku 1570 stanovil dědici svých statků. Z těchto zůstal v Křimicích Václav, který pilně pracoval na zvelebení svého hospodářství.  Někdy po roce 1594 zemřel a dědicem ustanovil syna Purkharta.

     Tímto novým majitelem vrcholí i končí historie Točníků Křimických. Purkhart dosáhl vynikajícího politického postavení, získal i velkou přízeň u dvora, kde začal vykonávat úřad královského podkomořího, tj. královského úředníka, jemuž podléhala královská města. Pak se stal nejvyšším sudím království Českého. České stavovské povstání a defenestrace v roce 1618 pak pro něho znamenala ztrátu všech úřadů. Zemřel kolem roku 1621 bez mužských potomků. Dědicem se stává jeho nevlastní syn Jan Jindřich Strojetický ze Strojetic. O vnitřním životě vesnice do třicetileté války se toho moc neví.

     Jan Jindřich se oženil s Voršilou z Vrtby. Historické záznamy o něm z větší části mlčí. Snad jen to, že roku 1646 zakládá kapli Narození Panny Marie na Horničce. Manželka mu zemřela již roku 1624 a on sám zemřel bez potomků. Majitelem Křimic se stal příbuzný Strojetického Sezima z Vrtby.

     Tak nastupuje v držení Křimic nový rod, který do historie osady zasáhl vynikající činností do dneška patrnou. Byli to Vrtbové, rod po Čechách velmi rozvětvený. Sezima z Vrtby byl horlivým katolíkem, a proto po Bělohorské bitvě hodně získal, statky i vysoké úřady.  V roce 1624 byl povýšen do hraběcího stavu a svou kariéru ukončil jako nejvyšší komorník u císaře a krále Ferdinanda II. Zemřel roku 1648. O jedenáct panství, které postupem času získal, se rozdělili jeho čtyři synové. Křimice, Tlučnou a Cebiv zdědil Jaroslav František z Vrtby.

     Když se ujal svého dědictví, zjistil, že Křimická tvrz a celé panství je ve zbídačeném stavu. Nový majitel se snažil tvrz opravit. Nemohl však dát vše do pořádku, neboť po deseti letech roku 1659 zemřel. Za dědice stanovil svého staršího bratra Jana Františka z Vrtby. Ten měl za manželku Barboru z Kokořova a stal se zakladatelem konopišťské odnože Vrtbovského rodu. Po jeho smrti zdědil Křimice jeho syn František Václav z Vrtby.

     Z padesátých let 17. stol. jsou známy první údaje o obyvatelstvu. Podle soupisu žilo v Křimicích celkem 190 lidí, včetně dětí. Křimice byly jednou z největších vesnic v okolí Plzně. V roce 1654 podle údajů tu bylo 24 osazených usedlostí – 22 sedláků a 2 zahradníci – a 8 usedlostí bylo pustých.  V roce 1713 už tu bylo 31 statků a chalupnických živností, včetně hospody, ovčína a šesti zahradníků. Žila zde řada řemeslníků, hrnčíř se dvěma tovaryši, mlynář se dvěma tovaryši a učedníkem, tesař, dva zedníci, panský myslivec, dva tkalci, šenkýř, ovčák, sládek, bednář, kovář s tovaryšem, truhlář s tovaryšem, kolář a řezník s jedním tovaryšem. Vesnice měla pěkný vzhled, domy byly postaveny více z kamene než ze dřeva. Pole byla nejlepší třídy, pěstovala se zejména pšenice a ječmen.

     František Václav z Vrtby se stal pro křimickou tvrz a celé panství obroditelem. Roku 1732 začal s rozsáhlou přestavbou tvrze na pěkný barokní zámek s věží uprostřed.  Protože byl velkým obdivovatelem umění, nešetřil prostředků a novostavbu i okolí ozdobil obrazy a sochami od tehdejších nejuznávanějších mistrů. Přestavěl a rozšířil také kapli Narození Panny Marie na Horničce v úhledný kostelík.

     Tato doba se stala pro Křimice mezníkem ve stavební historii. Byl zasypán příkop a vystavěn zámek o dvou křídlech, ze kterých odbočují další dvě křídla postranní. Bylo zřízeno veliké předdvoří a za zámkem rozsáhlý park.

     Za svého života František Václav z Vrtby zastával význačné funkce v zemských úřadech. Zemřel v 81 letech roku 1750. Křimice zdědil jeho syn Jan Josef.

     Jan Josef spravoval svůj majetek do roku 1782, kdy zemřel bez dědiců. Proto určil svým dědicem synovce Františka Josefa, syna svého mladšího bratra.

     Za jeho spravování se barokní zámek přestavěl do dnešní empírové podoby, kdy barokní věž byla nahrazena empírovou. Také barokní ráz průčelí zámku byl nahrazen jednoduchým empírem. V celku zůstala celá situace nezměněna, včetně parku a předdvoří.

     Křimice si zachovaly svůj ráz téměř nezměněný. Jen četné stavby usedlostí si libují v banálním slohu z nalepených štukatur. Jsou stále především zemědělskou obcí s místní potravinářskou výrobou, jako byl pivovar, lihovar a mlýn s pilou. Nová silnice z Plzně na Křimice a dále na Stříbro byla stavěna v letech 1812 až 1829.

     František Josef z Vrtby zůstal svobodný a v roce 1830 zemřel bez dědiců. Vypravuje se, že když šel, už starý, v Praze, upadl na dláždění a náhodně kolemjdoucí mladý kníže Jan Karel z Lobkowicz, mu poskytl první pomoc. Starý pán odkázal z vděku knížeti celé své jmění ničím nezadlužené. Od té doby sídlí v Křimicích rod Lobkowiczů z větve Popelů.

     Kníže Jan Karel z Lobkowicz si velmi oblíbil krásný starobylý zámek v Křimicích a zvolil si ho za své stálé sídlo. Toto rozhodnutí bylo ještě umocněno tím, že v roce 1844 zřídil nad vsí na Horničce v kostele Narození Panny Marie rodinnou hrobku.

     Od roku 1870 do roku 1898 vlastnil křimické panství syn Jana Karla  kníže František z Lobkowicz. Po něm zprávu majetku převzala jeho manželka kněžna Kunhuta z Lobkowicz.

     V průběhu 19. století docházelo v  Křimicích vlivem celoevropského rozvoje ke změnám, znamenajícím rozšiřování obce a zvyšování počtu obyvatel. Začalo se ve velkém pěstovat vynikající zelí, které se také vyváželo i v místě zpracovávalo. Proto také vznikla kruhárna zelí. Rozšiřovalo se používání zemědělské techniky, jako secí a žací stroje a parní mlátičky. Roku 1835 velkostatek zřídil cukrovar, jeden z prvních v Čechách. Jeho provoz však nebyl bez potíží, především pro nedostatek cukrové řepy.

     V roce 1850 žilo v Křimicích 365 osob a bylo evidováno 65 popisných čísel. Celosvětový rozvoj od poloviny 19. století se odrazil také na samotném vývoji obce. Narůstala výstavba domů, v roce 1900 tady bylo již 100 popisných čísel. Tím rostl počet obyvatel a vznikaly také nové požadavky na vybavení obce. Asi do roku 1880 bylo obyvatelstvo Křimic zaměstnáno především v zemědělství. Po založení a hlavně rozšíření Škodových závodů v Plzni odešlo hodně lidí pracovat do průmyslových závodů.

Škola Obecní rada v Křimicích podala v roce 1866 žádost na c. k. místodržitelství o povolení stavby obecné školy. Žádosti bylo vyhověno, škola byla postavena a 1. září 1868 zahájeno vyučování, kdy do dvou tříd nastoupilo 112 dětí. Protože dětí přibývalo a škola začala být malá, byla v roce 1906 provedena k východní straně přístavba, obsahující třídu, sborovnu a kabinet.

     Další významnou událostí své doby, která se dotkla života celé obce a okolí, byla výstavba železnice Plzeň – Cheb. Stavba byla zahájena v roce 1869. Byla stavěna jako část železniční tratě Vídeň – České Budějovice – Cheb, jako dráha Františka Josefa .   

     Nádraží 

     Ve 20. století až do současnosti, s výjimkou let 1948 až 1993, vlastní stále zámek v Křimicích a hospodářský majetek rodina Lobkowiczů. Jejími představiteli byli postupně kněžna Kunhuta z Lobkowicz, její syn JUDr. Jaroslav Lobkowicz, pokračuje jeho syn Ing. agronomie Jaroslav Lobkowicz a jeho syn Ing. Jaroslav Lobkowicz, který je současným většinovým vlastníkem. Zajímavostí je, že po celou historii Křimic byl majetek vždy děděn nebo darován.

     Ráz obce na počátku století zůstává nezměněn, především je stále hlavní obživou zemědělská výroba a s ní následné zpracování plodin.  Silnice spojující Plzeň se Stříbrem a dále do Německa se stává významnou dopravní tepnou. Uzavřený cukrovar se postupně boural a na jeho místo byl postaven nový pivovar. Ten od roku 1903 nahradil starý pivovar pod zámkem. Započalo se také s pěstováním chmele, jako domácí surovina pro pivovar. Pivo bylo rozváženo do okolních obcí a mělo docela velkou popularitu. Dobré pracovní příležitosti v místě i blízké Plzni měli za následek, že se v Křimicích poměrně dost v této době stavěly nové domy a tím se zvyšoval i počet obyvatel. 

Celkový pohled od železnice z roku 1912 

      Válka, která vypukla v létě 1914, zasáhla většinu obyvatel. Mnoho mužů muselo narukovat, a jak se válka prodlužovala, byly odváděny další ročníky. Mezi drobným lidem byla velká nouze. Bylo problém sehnat potraviny nebo oděvy. Ceny nejnutnějších životních potřeb byly velmi vysoké, pro mnohé nedostupné.

     V poválečných létech se obec  rozvíjela. V Roce 1927 byl rozveden elektrický proud a elektrické pouliční osvětlení. Stavěly se nové domy, ves se rozšiřovala především podél silnice na Vejprnice a silnice do Plzně. Kulturní život v obci byl velmi pestrý. Téměř každý týden se hrálo ochotnické divadlo, kde především hráli členové DTJ a Sokola.

     Pomalu končilo období relativního klidu při trvání první Československé republiky. Události kolem roků 1938 a 1939 nabíraly rychlý spád. Časté vojenské mobilizace se projevovaly v nestabilitě pracovních sil. V Křimicích byla umístěna vojenská posádka a vojáci za dobré jídlo pomáhali místním zemědělcům nahradit ztracené pracovní síly.

     Obsazování Sudet Němci se také zapsalo do historie Křimic. Těsně za obcí byla nová státní hranice s Německem, vedla v linii Kozolupy, Touškov, Malesice, Chotíkov. Tím se Křimice staly poslední českou obcí na silnici Plzeň – Stříbro – Rozvadov – Norimberk. Byl tady umístěn celní úřad a kancelář finanční stráže. Na kopci před Kozolupy byla postavena hraniční závora.

     Konečně skončila i 2. světová válka. Americká armáda začala od západu postupovat směrem k Plzni. 6. května 1945 ráno byla vidět sjíždět z vršku od Vochova kolona tanků. Teprve až dorazily do Křimic, bylo rozeznat bílou hvězdu. Obyvatelé obce vojáky nadšeně vítali. První vojáci byli dobrovolníci, na rukávech měli vyšitou hlavu indiána. Za těmito jednotkami přijela 16. tanková divize 3. armády USA pod velením generála G. S. Pattona a později ji vystřídala divize č. 8. Dlouhé kolony vojenské techniky dále projížděly obcí směrem na Plzeň.

Ameriačané v Křimicích na křižovatce

     V poválečném období došlo ke změnám v majetkových a sociálních vztazích. Po roce 1948 byl zestátněn majetek rodiny Lobkowiczů. V zámku se vystřídalo několik nešetrných uživatelů, kteří se postarali o devastaci velké části zámku i zámeckého parku. Ze statku byl vytvořen státní statek spadající pod Státní statek Čemíny. Vlastníci většího zemědělského majetku byli prohlášeni za kulaky a museli se vystěhovat z obce. Na další zemědělce byl vyvíjen nátlak na provedení kolektivizace, což se také do roku 1953 stalo založením JZD.

Komentáře nejsou povoleny.