Lobkowicz

Historie rodu Lobkowiczů

     První známý předek naší rodiny   Mareš z Újezda  žil  v době Karla IV. Jeho syn, Mikuláš zvaný Chudý z Újezda byl písařem na dvoře krále Václava IV.

     V roce 1409 koupil tvrz Lobkowicze a začal se podepisovat Mikuláš z Lobkowicz.Obec Lobkovice leží na Labi, dnes je částí Neratovic.

     Do Křimic se dostala rodina v roce 1830, kdy můj pra pradědeček Jan Karel  zdědil po posledním hraběti z Wrtby,pohřbeném ve Vejprnicích vedle kostela, čtyři panství, Konopiště, Křimice, Žinkovy a Nekmíř.

     Panství Žinkovy a Nekmíř předal svým dcerám, pro svého syna Františka ponechal Konopiště a Křimice. Praděd se svou rodinou žil na Konopišti, které  v roce 1882 prodal následníku trůnu arcivévodovi Františkovi Ferdinandovi, který byl později zastřelen v Sarajevě.

     Rodina se přestěhovala do Křimic, kde od té doby žije. Mému dědečkovi bylo tehdy 5 let. K panství Křimice patřily čtyři dvory, dvůr v Křimicích se správou panství, dvůr ve Vochově, Vejprnicích a Tlučné. Po smrti pradědečka se ujal správy majetku můj dědeček Jaroslav.

     Začátkem minulého století dědeček začal zvelebovat a rozvíjet svůj majetek. Založil dvě  cihelny, v Křimicích a ve Vochově, v roce 1903 vybudoval na místě bývalého cukrovaru nový pivovar se sladovnou, pod zámkem na řece Mži nechal zbudovat malou vodní elektrárnu, která napájela zámek elektrickou energií, pod zámkem byla malá zelárna pro zpracování vlastního zelí, na čestném nádvoří zámku nechal instalovat sochu svatého Jiří, která do té doby stála na místě pivovaru, dnešní zelárny. Ve dvacátých a třicátých letech hospodářství celkem prosperovalo. Toto vše skončilo v době protektorátu. Tehdy hospodářství dostalo německou nucenou správu. Německý správce, pan Schoefl, hospodařil velmi špatně, zastavil výrobu piva, veškeré zařízení pivovaru nechal odvést do Pruska. Udělal poměrně velké dluhy, které jsme museli po restitucích zaplatit.

     Křimický zámek stojí na místě bývalé tvrze.Byl postaven v barokním slohu v roce 1732. Do dnešní empírové podoby byl přestavěn v roce 1811. V zámku žil můj dědeček se svou rodinou, měl 12 dětí, do září 1951. K 1.lednu 1950 byl zámek převeden do majetku státu pod správou Národní kulturní komise. Zámek měl být udržován a měl sloužit jako jiné zámky ke kulturním účelům.

     V roce 1951 převzala zámek plzeňská Škodovka, která v zámku zařídila učňovský domov. V té době byl zámek upraven na ubytování mnoha učňů. Mnohé tyto úpravy dnes musíme opět měnit, neb některé úpravy byly velmi necitlivé a porušily statiku zámku. Učňové byli v zámku až do roku 1974.

     Zámek převzalo Západočeské muzeum, které využívalo zámek  jako depozitář. Dále byly v zámku restaurátorské dílny. Muzeum do zámku prakticky neinvestovalo a tak zámek chátral.

     V roce 1994 byl zámek vrácen v rámci restitucí naší rodině. Ze zákona mělo muzeum možnost ještě 10 let zůstat. Plně toho využilo, v roce 2004 se začalo stěhovat. Stěhování trvalo další tři roky. Teprve v roce 2007 byl zámek zcela předán. Od té doby jsme započali s opravami. 

     Při předání zámku rostly stromy až na věži zámku, okna, kterých má zámek 130, byla téměř všechna rozbitá, nad hlavním schodištěm byl propadlý strop, v některých klenbách byly trhliny, celá statika zámku byla v havarijním stavu. Pomocí betonových injekcí , ocelových táhel a úklidu přebytečné sutě z půdy zámku se stavba stabilizovala. Průjezd je vyztužen ocelovou konstrukcí schovanou pod omítkou.

     I park byl  zdivočelý, léta uzavřen pro veřejnost,  připomínal džungli.  Dnes je park již k nepoznání, je otevřen veřejnosti a využívá se v dobré spolupráci s obecním úřadem ke kulturním účelům. Vždy v létě probíhají zámecké slavnosti, divadlo,  letní kino, dětské dny a setkání  seniorů. V odpoledních hodinách se po parku procházejí maminky nebo tatínkové  s kočárky. V parku jsou rozmístěné lavičky s možností posedět, s někým si pobesedovat či meditovat.  

     Socha svatého Jiří na čestném nádvoří zámku je již léta schovaná pod dřevěným přístřeškem, který ji má chránit před deštěm. Socha byla vytvořena v roce 1740 plzeňským sochařem Lazarem Widmannem. Je z pískovcového kamene, který má svou životnost za sebou. Socha by potřebovala nutně restaurovat. Restaurátorské práce jsou odhadnuty na řádově miliony korun. Restaurátoři ani památkáři přesně neví, jak sochu vzhledem k její velikosti opravit. Jedná se o největší kamennou jezdeckou sochu v Čechách. Pokud se v nejbližší době nic neprovede, skončí socha jako hromádka písku, na níž si budou hrát děti a možná si někdo vzpomene, že socha kdysi existovala.   

                                                                                                                           Jaroslav Lobkowicz

Komentáře nejsou povoleny.